Leden 2012

Sněhově bílá pomsta...

23. ledna 2012 v 20:50 | Stew |  Povídky..
Zdary..:)
Odhodlala jsem se napsat povídku o tom, jak asi vypadala Rosalina pomsta snoubenci - Roycovi... Prosím, snažte se mě po přečtení neulynčovat...;D
Taky by nebylo na škodu si k povídce pustit ---> Listen to your heart (Roxette)
Odbila půlnoc. Téměř prázdnými ulicemi spícího města právě němě procházela drobná postava. Dlouhé bílé šaty jí splívaly až ke kotníkům, přes blondaté vlasy, uvázané v pevný drdol byl lehce přehozen průsvitný závoj. Vysoké podpatky tiše klapaly o kamenné dlaždice, jako předzvěst blížícího se zla.
Klap, klap, klap...

Nikdo by asi nechtěl být v kůži bodyguardů, kteří hlídali dům, u něhož se ona dívka zastavila. Nikdo by se nechtěl podívat do těch samých krvavě rudých očí. Nikdo by nechtěl zahlédnout ty stejné nepřirozeně dlouhé špičáky. Nikdo by nechtěl zemřít stejně jako oni...
,,Kráčela jsem dlouhou chodbou a cítila jeho pach. Hnal mě tou nekonečnou místností. Hnala mě touha po pomstě. Touha po jeho krvi. Prahla jsem po ní víc, než kdykoli za dobu své nové existence. Cítila jsem ten příšerně spalující pocit uvnitř sebe. Doslova a do písmene. Hořel ve mně oheň, který nemohlo zničit nic jiného, než horká tekutina z těla mého milovaného snoubence..."

Dívka ve svatebních šatech pomalu procházela místnostmi onoho domu. Nepřítomná. Jako by ani nevnímala zdi okolo sebe. Postupovala ladnými, elegantními kroky, do rytmu hudby, kterou slyšela jen a jen ona. Hledíc někam dopředu, jako duch mrtvé nevěsty jdoucí si pro svou lásku k neviditelnému oltáři.
,,Cítila jsem to. I přes mohutné dubové dveře jsem vnímala hrůzu, která ho spoutala, když uslyšel poslední výkřiky dvou mužů, kteří hlídali jeho komnatu. Slyšela jsem jeho zběsilý dech i tep vyděšeného srdce. Uspokojovalo mě to. Dobrou minutu jsem před tou ložnicí jen stála a vychutnávala si jeho zděšení. Chtěla jsem ho nechat topit se v tom strachu. Zešílet z očekávání okamžiku, kdy vejdu do místnosti..."

Po chvilce zlehka vrazila do dveří a ty se okamžitě rozletěli. Vstoupila do pokoje. Naskytl se jí pohled na lidskou trosku. Všude po zemi se válely prázdné flašky od whisky a mezi nimi byl on. Klečel na kolenou, snad prosil o odpouštění. Nic takového však neměla v plánu. Podívala se mu do očí a usmála se...
Stew

Peklo za život...?

15. ledna 2012 v 13:09 | Stew |  Povídky..
Pokusila jsem se napsat krátkou povídku o tom, jak se asi Carlisle cítil, když se rozhodoval, jestli změnit Esme v upírku. Poslouchala jsem při tom několik písniček. Z toho nejemotivnější a nejkrásněší byla--------------------------->Behind blue eyes<-----------------------

Takže všichni povinně pustit...! A ted už povídka...:)

Byl zoufalý. Díval se na polomrtvé tělo mladé dívky. Pokud si dobře pamatoval, jmenovala se Esme. Znal ji, ano...Pamatoval si ji ještě z jejího rodného města. Tenkrát jí bylo šestnáct. Za těch deset let se neuvěřitelně změnila. Někde hluboko v mysli se mu objevil obrázek drobné,okaté dívky. Hnědé vlasy uvázané v pevném copu sahaly až do poloviny zad, z čokoládových očí sršela energie. Teď vypadala strhaně, zanedbaně...
Co jí asi donutilo, sáhnout si na život? Tohle město bylo plné válečných vdov. Patřila snad mezi ně? Možná se prostě nedokázala přenést přes to, že její milý se z války již nikdy nevrátí. Nebo to byla neopětovaná láska, co jí dovedla až na kraj téhle propasti?
Nemohl se dál dívat, jak z té nebohé dívky pomalu prchá život. Jenže...měl z ní udělat stejné monstrum, jakým sám byl? Rozhodnutí bylo těžké a času tak žalostně málo. Nechtěl, aby zemřela. Ale nebylo by přeci jen milosrdnější, nechat ji odejít? Ušetřit jí všechnu tu bolest, která by ji ještě čekala..?
Na druhou stranu...byla tak mladá...a krásná...Pamatoval si ji plnou života, veselou, přátelskou...
Jak by se asi rozhodla ona? Vybrala by si peklo za život?
Znovu pohlédl na Esmenino nepřirozeně bledé tělo. Už se nemohl dál rozmýšlet...

Opatrně přiložil ústa na místo, kde již z posledních sil tepala krční tepna....

Stew